Česká republika sice navenek deklaruje zájem o investory, kteří by mohli postavit továrny na výrobu baterií do aut nebo čipů, ve skutečnosti jim ale nemá moc co nabídnout. Stát si navíc manévrovací prostor vykolíkoval tak nešťastně, že zde ani není šance na rychlou změnu.
Investoři naráží na několik zásadních překážek. Tou hlavní je nedostupnost vhodných průmyslových zón, které by byly na tak velké projekty připraveny. Tedy zón velkých, přichystaných a pokud možno bez větších překážek pro povolení a realizaci stavby. Druhým kamenem úrazu jsou zdlouhavé povolovací procesy, které investorovi neumožní pracovat s reálným harmonogramem výstavby tak, aby byl aspoň trochu srovnatelný s tím, co slibují okolní země. Třetím problémem je zpřísnění poskytování investičních pobídek.
Pobídky byly v minulosti klíčovým nástrojem, který umožnil vychýlit jazýček na vahách ve prospěch Česka v situaci, kdy jsme o strategické projekty soupeřili s jinými státy. Současné nastavení přijaté za předchozí vlády vysílá investorům zřetelný signál, že si Česko vybírá. To by samo o sobě nemuselo být špatně. Ale ďábel je skrytý v detailu.
Striktně nastavená kritéria u podmínky takzvané vyšší přidané hodnoty totiž reálně znemožňují příchod investorů, kteří by zde chtěli nejprve začít vyrábět a teprve poté vyvíjet. Což byl dosud nejčastější model fungování zahraničních firem, neboť málokterá si dovolí zahájit aktivity v nové zemi rovnou stavbou vývojového centra.
Zákon ale vyžaduje, aby podmínka byla splněna hned v základní tříleté lhůtě, což je obvykle tak akorát, aby se továrna postavila a začala vyrábět. Podmínka sice neplatí v postižených regionech, v těch ale zase není a v dohledné době ani nebude vhodná průmyslová zóna, která by mohla pojmout skutečně velkou investici typu gigafactory. Pro investory na zelené louce je proto současné nastavení neschůdné, neodpovídá jejich očekávání ani nabídkám okolních zemí. A to je problém právě u investic do oblastí, které aktuálně potřebujeme posunout kupředu. A to ještě není vše.
Skutečným zabijákem investičních projektů, které by se přes ostatní překážky dokázaly dostat, je pak individuální schvalování každé investiční pobídky vládou. Tato změna, která platí od roku 2019, reálně znamená, že investor čeká téměř rok na to, aby se dozvěděl, zda pobídku dostane, či spíše nedostane. Současná ani předchozí vláda totiž nebyly schvalování pobídek příliš nakloněny. Navíc v konkrétních případech rozhodují způsobem, který ne vždy odpovídá navenek deklarovaným cílům. Pro investora to znamená nejistotu. Dlouhé čekání není v napjatých harmonogramech investičních projektů akceptovatelné.
Skutečně velké projekty i dříve vyžadovaly určitou míru ujištění o udělení pobídky ještě předtím, než proběhl standardní schvalovací proces, jehož výsledek byl v případě splnění přísných kritérií poměrně dobře odhadnutelný. To v současné době není, a i proto investor nakonec zamíří do zemí, kde o něj mají skutečný zájem.
vyšlo v deníku Hospodářské noviny