Ačkoliv se všechny země, které jsou členem OECD a EU, mají řídit směrnicemi OECD, tedy i tou o převodních cenách, rozsah, způsob a hlavně rychlost, jakou jsou tyto směrnice implementovány do lokální legislativy, jsou v každém státě jiné. Advance Pricing Arrangement (závazné posouzení) daňové poplatníky v ostatních státech EU stojí až mnohonásobně více než v Česku, přesto jej zahraniční firmy používají daleko častěji než ty naše. Proč tomu tak je? A které situace jsou trnem v oku finančním úřadům? Na letním školení KPMG v Amsterdamu jsme si vyměnili zkušenosti s experty na převodní ceny z 13 evropských zemí. Ty nejdůležitější tipy shrnujeme v článku níže.
Při pohledu na rostoucí počet daňových kontrol se zdá, že finanční úřady mají všude v Evropě stejný cíl, a to vybrat pro státní kasu svého domovského státu co nejvíce na daních. Při kontrolách se nejčastěji zaměřují na firmy, kterým se v porovnání s loňským rokem výrazně snížil zisk, ocitly se ve ztrátě, vykazují velký objem vnitroskupinových služeb, významné transakce s nehmotným majetkem, nárůst finančních nákladů nebo procházejí restrukturalizací.
Se zahraničními kolegy jsme se shodli, že jako základní důkazní prostředek pro doložení transakcí se spojenými osobami slouží stále nejlépe dokumentace k převodním cenám.
Na rozdíl od většiny ze 13 zemí, s jejichž zástupci jsme měli příležitost se potkat (Polsko, Německo, Švýcarsko, Španělsko, Itálie, …), u nás nicméně dokumentace převodních cen ze zákona povinná není. Tuzemské firmy musí k daňovému přiznání „pouze“ dodat speciální přílohu o objemu jednotlivých typů transakcí za jednotlivé spojené osoby, s nimiž uzavírají obchody. I tato přílohová část nicméně bývá značně rozsáhlá a poskytuje významný objem dat k vyhodnocení potenciálních cílů kontroly ze strany finančního úřadu. Když si pak při kontrole finanční úřad vyžádá informace k převodním cenám, dostane daňový poplatník na jejich doložení obvykle 15 dní (lhůtu lze při okamžitém podání žádosti prodloužit až na dvojnásobek). Pokud dokumentace převodních cen k dispozici není, má daňový úřad nebezpečně otevřené pole působnosti pro detailní dotazování všemi směry.
Zpřísnění legislativního rámce se u nás zatím nechystá. Nicméně o povinné dokumentaci se kontinuálně diskutuje, a to i s ohledem na to, že je povinná v Polsku, Maďarsku i na Slovensku a Česká republika z tohoto trendu vyčnívá.
Závazné posouzení způsobu stanovení převodní ceny (neboli APA) slouží primárně jako důkaz transparentnosti systému, ne pozvánka ke kontrole
S tím, jak narůstá agresivita finančních úřadů, jsme se s kolegy shodli, že poplatníci by v porovnání se standardní dokumentací ocenili ještě větší jistotu – a tu může poskytnout právě APA.
Při závazném posouzení způsobu stanovení převodní ceny poplatník předkládá komplexní informaci a finanční úřad posuzuje vybranou transakci dopředu (v ČR na tři roky). Při kladném rozhodnutí dostane daňový poplatník „razítko“ na to, že zvolená metoda ocenění transakcí mezi spojenými osobami je v souladu s tržními principy.
Její výhodou je, že poskytuje čas na provedení důkladné analýzy, tržního srovnání, sepsání argumentů, proč použít danou metodu stanovení převodní ceny pro danou transakci. Málokdo tuší, že se tímto způsobem dá ochránit i nestandardní transakce typu restrukturalizace, například transformace podniku z tzv. plnohodnotného výrobce na výrobce smluvního, přesun linek či výrobních programů.
„Kolik u vás stojí správní poplatek pro podání žádosti k APA?“ ptali se nás zahraniční kolegové. „10 tisíc korun, to je 400 eur,“ zněla naše odpověď. „Tak málo? U nás se platí 10 nebo 20 tisíc eur v závislosti na variantě (pozn. vnitrostátní nebo přeshraniční). Tak to je musíte podávat jako na běžícím páse,“ divili se. Ještě zvláštnější pro ně ale bylo, že naši klienti APA nevyužívají tak masivně, jak by mohli.
V Česku panuje vůči APA stále trochu nedůvěra
Většina firem samozřejmě ví, že existují požadavky na tržní principy u transferových cen a že tyto náležitosti obvykle podrobněji popisuje dokumentace k převodním cenám. V řadě případů už je příprava dokumentace u našich klientů standardním každoročním procesem, obdobně jako příprava daňových přiznání. Nicméně možnost dopředného posouzení transakcí ze strany finančního úřadu, která už je jen tím posledním krůčkem k jejich klidnému spánku po tříleté období, využívají v našem prostředí zdrženlivě. APA se hodí především pro nové transakce a transakce s významnou změnou. U běžících transakcí je ke zvážení, jestli posláním žádosti v podstatě neposíláme finančnímu úřadu pozvánku na kontrolu. V českém daňovém prostředí neplatí v případě APA protekce před případnými sankcemi, a právě z toho důvodu přistupují čeští poplatníci k APA obezřetně.
Kolegové nám vysvětlili, že tlak finančních úřadů v zahraničí je natolik extrémní, že chápání institutu APA se přesouvá do roviny běžné obrany. Klienti vědí, že díky APA ukážou proaktivitu a získají transparentní dohodu se svým finančním úřadem.
I my u našich klientů pozorujeme nárůst procesu dvoustranných dohod (zejména co se týče transakcí s Německem, ale i asijskými zeměmi). Shodli jsme se, že nevýhodou vícestranných APA je, že kromě vysokých poplatků (v zahraničí obvykle 10 tisíc eur, zatímco v ČR je požadován kolek v hodnotě 10 tisíc korun, tedy cca 400 eur) nemají jasný časový rámec. O to více se kolegové divili, že u nás dohodu s finančním úřadem očekáváme v rozumném časovém horizontu, na základě našich zkušeností přibližně devět měsíců od podání žádosti.
APA představuje silný nástroj, který je využíván napříč Evropou. V případech, kdy se jedná o novou transakci, zásadní změnu nebo reakci na doměrek jednoho ze zúčastněných států, tento institut rádi doporučujeme.
